Proměnil jsi mě i mé tělo k nepoznání.
Mé smysly fungují podle jiných zákonů, než jsem doposud znala. Intenzita vjemů světa je ohromující. Snadno se ale přesytím a pak toužím jen po tom skrýt se, nebýt spatřena, nemuset jednat.
Ze spánku mě vzbudí i zaťukání na dveře u sousedů. Někdy mám pocit, že neunesu řinčení talířů nebo troubení aut. Vůně květu jabloně po dešti je hodná ráji, stejně jako procítěný dotek po kůži nebo chuť čerstvých meruněk (a byly týdny, kdy jsem cítila to stejné při pachu jakéhokoliv čistícího prostředku, zejména pak toho na nádobí).
Všechny emoce, co pocítím, ze mě letí bez jakéhokoliv filtru. Slzy, křik, smích. Nic nepotlačím. Jako bych se sama proměňovala v malé dítě. Toužím po péči a něze. Po bezpečném světě, kde se mohu beze strachu otevřít.
Občas se cítím tak křehce a zranitelně, že mě děsí opustit dům nebo na někoho promluvit.
Občas se cítím tak vyzrále a celistvě, že vidím všechny své sny již naplněné a neexistují žádné pochyby.
Zjemňuju se a zároveň zpevňuju. Vymezuju své hranice i pro tebe. Rozšiřuju se, zabírám víc prostoru.
Rostu s tím, jak ve mně rosteš.
Mé břicho je tak velké a kulaté, že nemohu uvěřit, že je to stále mé tělo. Prsy se nalévají mlékem a občas ukážou svůj skutečný účel v podobě pár kapek mleziva. Miluji svůj nový tvar. To ty mě proměňuješ v bohyni ženství, života. Ty jsi ten, který mi pomáhá naplnit, co nosím ve svém jménu. Eva – životadárná; matka života.
Jsou tu daně, které platím za tvou přítomnost ve svém těle. Nespavost, nechutenství, nevolnost, zvracení, pálení žáhy, zácpy, říhání, bolest v bocích při spánku, časté chození na záchod… S tím vším se učím žít spolu s tebou. A jsou i dny, kdy bych si přála mít své tělo zas jen sama pro sebe.
Jsi bez přestání se mnou už devět měsíců, přesto nevím, jaký jsi, jak vypadáš, jaké máš oči, nos, uši, chodidla… I když tě denně cítím ťukat na stěny své dělohy, jinak se neznáme.
Znám tvé pohyby, když se sama zklidním. To je čas, kdy mě necháváš nejvíce pocítit svou přítomnost. Radostně kopeš, hýbeš ručkama, vrtíš se, zkoušíš, jak velký je ten svět, do kterého teď patříš. Svět uvnitř břicha.
Jaké to tam je?
Jaké poznání si odtud přineseš?
Co asi vidíš, když otevřeš oči?
O čem se ti zdají sny?
Kdy se rozhodneš odsud odejít a zrodit se do světa?
Jaké bude naše první setkání tváří v tvář?
Jaké to bude, až tě budu držet na své hrudi a ty mi budeš sát mléko z prsu?
Bojím se toho setkání a přitom se nemohu dočkat. To, že se zrodíš z mých útrob, je to největší mystérium, kterého mohu být součástí. Cítím až posvátnou úctu smíšenou s děsem a zároveň důvěrnou přirozenost a odevzdání.
Cítím nový druh lásky i strachu.
Cítím propojení jako když zabořím ruce do hlíny, nebo se ponořím pod hladinu. A cítím cizost tohoto nového doposud nepoznaného stavu.
Cítím se mnohem přítomněji ve svém těle i v tomto okamžiku. A cítím se náhle vzdáleně ode všech a ode všeho, sama ve svém prožitku.
Cítím tolik ŽIVOTA a stejně tak blízkost SMRTI. Snad nikdy nestála bez ustání tak blízko vedle mě.
Tvůj porod bude hlavní přechodový rituál: vstup do kmene MATEK planety Země.
