Je už tma, ale cestičku na dvorku za naším domem ozařují svíčky. Nad ní tvoří svými pažemi tunel ženy, které jsou součástí rituálu žehnání matky. Moje dula Tara mi právě umyla a namasírovala chodidla a teď zpívá svým silným hlasem: „Procházím krásou, krása přede mnou, krása za mnou, krása všude kolem mě…“ a ženy to opakují. Procházím tunelem z paží a cítím, jak se rozpouštím v lásce. Cítím privilegium za tak hlubokou míru soucitu a podpory od žen kolem mě. Cítím poctu být ženou a být těhotnou ženou nesoucí ve svém těle nový život…
Vstupuju do domu, kde se odehraje poslední část rituálu žehnání matky: korunovace. Ženy zapalují dlouhé tmavě fialové svíce, které jsem jim darovala. Ty stejné svíce zapálí, až začnu rodit jako modlitbu za dobrý průběh porodu. Tamsin, která je vedle Tary a mého muže mou další porodní partnerkou, pomalu pokládá věneček z květin na vrch mé hlavy. Nakonec se každá z žen jemně dotýká nějaké části mého těla. Prostupuje mnou velmi zvláštní energie. Slzí mi oči v záplavu štěstí a vděčnosti. Rozeznávám se v nové podobě: jako Matka. Požehnaná matka. Náhle je tu nový pocit síly a hrdosti. Konečně cele naplňuji pravý význam svého jména. Eva nebo taky Živa (stará slovanská podoba jména a slovanská bohyně plodnosti) znamená životadárná; matka života.
Ještě před návratem do normální reality mě všechny ženy dohromady obejmou. Dáme si společně dobrou dýňovou polévku a pak se všechny rozejdou do svých domovů. Potřebuju vstřebat, co se právě událo, a tak se vydám na noční zahádku pozorovat dohasínající svíčky a své pocity. V myšlenkách procházím znova všemi částmi rituálu: otevření kruhu plné hlubokých emocí, slzy a smích, meditace k propojení s předky** ,dry od žen v podobě duchaplných písní a básní, tvorba porodního náramku z korálku se zvláštní zprávou od každé z žen, který teď obtáčí mé zápěstí… Formuje se ve mě otázka: proč neděláme takové úctu vzdávající rituály pro všechny ženy v naší společnosti? Proč – navdory tomu, že by to mělo být zcela normální – něco takového může být nahlédnuto jako bláznivá hippie věc? A proč je běžné slavit svoje narozeniny, ale ne svou první menstruaci, těhotenství a porod? A když už slavíme, proč je hlavní náplní alkohol a jídlo, ale unikají nám hlubší vrstvy jako je vstup do posvátného prostoru?
Možná jsme zapomněli, jak vstoupit. Nebo se bojíme vykročit mimo naší všední realitu, v které víme, jak fungovat? Jisté je, že vytvořit to správné prostředí k sestupům hlouběji do sebe, stojí úsilí navíc. Ale stojí to za to! Je to prostor, kde jsou ukryté skutečné dary života. Prostor, kde je možné překročit naši individualitu a pocítit propojenost: jednotu sami se sebou, s druhými lidmi, s celou planetou. Je to prostor, kde se můžeme setkat jako lidské bytosti a zakusit zásadní aspekty lidství v sobě navzájem.
Chtěla bych říct všem ženám: vy jste strážkyně říše posvátného. Vezměte si zpět tut schopnost a používejte ji, pro dobro naší planety a nás všech.
* Napsáno v dubnu 2017
s hlubokou vděčností k dule Taře, která celý rituál vedla, a Tamsin, Danielle, Joanne a Mayte, díky kterým se to tak krásně povedlo
** ukázku léčivých karet na spojení s předky v ženské rodové linii najdete zde: