A je to tu zas. Pocit rozechvění až rozrušení, které nenechá spát.
Muž spí. Syn spí. Jejich tváře spánkem proměněné v mír. Chvíli se sytím tím tichem pod jejich víčky.
Dnes už bylo vše vypovězeno, vše všední odžito. Daňové přiznání, halda nádobí i pokaděné plíny.
Modrý měsíc mě volá do jiného světa. Uprostřed velkoměsta zve do divočiny duše, kde jsou všechny role odloženy, zapomenuty.
Není tu manželka ani matka. Není tu ani oběť ani hrdinka.
Není tu žádná z těch žen, kterou se snažím být. Ani žádná z těch žen, které se bráním být.
Je tu jen žena hledící na měsíc.
Vyskakuju na zeď v zahradě.
Oceán obloha. Mraky se valí jako voda přes zářivý koutouč měsíce.
A pak se zjeví. Luna. Odhalí se zpoza mraků nahá, svítivá. To světlo až pálí, otiskuje se mi do čela.
Dnes se jí neděsím. Dnes chci být s ní. Dnes chci být jí. Jsem připravená na tu sílu.
Co povíš, Luno?
Že hlavní není zaznamenávat, ale ŽÍT.
Že jsem úplná nyní. Není třeba přidávat. Možná jen odebírat.
Že v sobě nesu divočinu a Luna je brána do ní.
Dívám se na ní a náhle obsahuju lesy, houkání sov, šustění listí, křupání větví, když probíhá divoká zvěř. Obsahuju vůni jehličí a kuňkání žab ze zapomenuté tůňky i tanec svatojánských mušek ve tmě.
Obsahuju to, co si myslím, že mi chybí v životě, jaký teď žiju.
Povoluju.
Rozhoduju: NESNAŽIT SE BÝT. Nechat se ROZPADNOUT. Nechat odumřít neživé. Nechat tlít. Růst z toho tlejícho bez snahy růst. Zapomenout na růst. Zapomenout na účel…
Oslavovat TMU i ZÁŘ.
Oslavovat všechny tváře života i sebe sama.
Oslavovat, nečekat na další důvody.
Vyskakuju na zeď a pak na střechy domů, na věž kostela…vše je tak blízko, vše je proměněné tím světlem. Neplatí tu zákony světa, z kterého přicházím. ROZBOŘIT HRANICE SKUTEČNOSTI.
Taková je noc modrého úplňku.
napsáno v lednu 2018 při modrém úplňku (2.úplněk v měsíci)
ilustrace ŽIVA 2018 z kolekce Breastfeeding Journey a Moon Goddesses