POROD: iniciace Ženy
Seděli jsme u večeře s mou dulou Tarou a jejím partnerem Mikeym. Přinesli mi nádhernou kytici jako bych už měla po porodu.
„Kdy cítíš, že se narodí?“ ptal se Mikey.
„Správná otázka. Lidi se vždycky ptají: kdy máš termín? Podle termínu z ultrazvuku už pět dní přenáším. Podle termínu, co jsem si určila já, mám den před porodem.“
Byla to Tara, kdo mi poradil určit si svůj vlastní termín a zapsat ho do porodního plánu. V případě nátlaku na vyvolání porodu ze strany zdravotníků bych mohla vyžadovat přepočítání dnů přenášení podle svého termínu a oddálit tak různé intervence.
„Včera jsem seděla tady na gauči a brečela,“ pokračuju. „Byly to slzy bezmoci a strachu, že nikdy nebudu dost připravená. Že jsem dost necvičila, dost nemeditovala, dost nenačetla. Že jsem neudělala všechny ty věci, co jsem si určila před narozením miminka. Že nikdy neudělám dost, abych cítila, že už je čas na další životní fázi. S těmi slzami a výkřiky odcházely limitující představy, co a jak má být. Vyplakala jsem v sobě nový prostor.
Ale ještě tam uvnitř stále něco navíc je… Porodím, až to nahlédnu a vyvrhnu… Možná jde jen o to je přiznat,“ odpověděla jsem.
Ano, často brečím a bojím se. A víc než bolesti se vlastně bojím vstupu té nové bytosti do svého života jakkoli jeho početí bylo vědomé.
Bojím se, jak se naše životy promění.
Bojím se, jak obstojím v nové roli.
∞
K páté hodině ranní mě probudila bolest podobná menstruační s tím rozdílem, že přicházela v poměrně pravidelných vlnách. Už jsem neusnula. Kolem desáté to byla jedna vlna bolesti za deset minut. Je to už vážně ono? Nemohla jsem uvěřit.
Co nejdéle pokračovat v normálních činnostech. Zněla další rada duly.
K snídani jsem si udělala ty nejpovedenější lívance v životě a myslela přitom na svou babičku, která je dělávala na kamnech. Babička zemřela den poté, co jsem zjistila, že čekám dítě. Nedozvěděla se to. Nějak to vše ale bylo správné. Ten den jsem napsala:
Jeden život odchází, druhý přichází.
Oblékla jsem si jedny ze svých nejoblíbenějších šatů (říkám bohyňovské), do kterých jsem se stále vešla se svým ohromným břichem.
Na zahradě jsem vytvořila konstrukci pro fazole s úlevnou myšlenkou, že zahrada je připravená postarat se několik dalších týdnů sama o sebe a plodit.
Odpoledne jsem se vydala naproti do práce svému muži. Cestou jsem se zastavila na zmrzlinu a slízala ji opřená o strom v parku. Chtěla jsem ještě jít vyzvednou zarámovaný obraz, ale vlny začaly přicházet častěji.
Potom, co jsem se prodýchala jednou z nich při cestě domů, zastavila mě postarší černoška.
„Tenhle je připravený jít ven,“ řekla s rukou na mém břiše. „A bude to kluk!“
„Jak to víte?“ ptala jsem se. Stejný pocit jsem měla od začátku druhého trimestru, kdy se náhle rozpustila má představa, že moje první dítě bude holčička. Věděla jsem, že je to kluk.
„Mám šest dětí a tohle je moje poslední,“ ukázala na holčičku vedle sebe.
Domů jsme dorazili kolem páté. Můj muž poklidil obývák a vynosil nábytek na zahradu, aby bylo místo pro porodní bazének. Stěny pokoje jsem už od rituálu žehnání matky měla vyzdobené svými ženskými obrazy. Kolem zrcadla malá barevná světýlka. Ty budou zajišťovat intimní osvětlení celou dlouhou noc.
S náramnou chutí jsem snědla zbytek kuřete na paprice z minulého dne, což jsem pak spolu se zmrzlinou a lívanečky a vším, co jsem ten den snědla, v agónii vyzvracela hned, jak kontrakce zesílily.
To už dorazila z Devonu má blízká kamarádka Tamsin, kterou jsem si zvolila jako třetí porodní partnerku – vedle svého muže a duly Tary. Tamsin navzdory fyzické vzdálenosti prožívala celé těhotenství se mnou. Naše setkání byla občasná, za to ale velmi intenzivní.
Později přišel z práce i náš spolubydlící Aidan. Až do noci byli všichni se mnou, podpírali mě, když jsem se kroutila v bolestech, masírovali a třeli bedra, kde byla bolest cítit nejsilněji. Už jsem nepochybovala, že je to ono.
Intenzita bolesti stále narůstala a nutila mě do pozic a pohybů, které mé tělo dosud neznalo. Neřízeně ze mě vycházely rozmanité zvuky až skřeky. Řvát bylo to nejúlevnější, co jsem mohla v té paralyzující bolesti dělat. Proměňovala jsem se v bytost jiného světa v něco daleko více podobného zvířeti.
„Nedokážu, nechci, přijmout tu bolest,“ šeptala jsem mezi kontrakcemi „cítím ohromnou rezistenci hned, jak to začne. Chci to zastavit. A vím, že ten odpor vůči bolesti to dělá daleko horší.“
Představy o tom, jak se kontrakcemi prodýchám (hypnoporod) se rozplynuly v téhle všepohlcující bolesti spolu s mou starou identitou. Ta, kterou jsem byla předtím, byla každým pnutím těla a výkřikem proměňována v někoho jiného – ženu-rodičku-matku.
Kolem půlnoci se šla Tamsin trochu prospat. Aidan už v tu dobu nějakou chvíli spal. Zůstali jsme s mým mužem sami.
Následující tři hodiny byly vůbec nejtěžší pro nás pro oba. Kontrakce přicházaly velmi rychle po sobě. Zdálo se mi, že existuje už jen bolest. Byla jsem tak unavená, že jsem mezi nimi upadala do mikrospánků. Bolest mě vymršťovala z podlahy do stoje, propínala mé tělo jako tětivu luku. Můj muž byl opora, pilíř, o který jsem se zachytávala. Neprojevil nic ze svého strachu a beznaděje, který později popsal, že prožíval.
Intimita mezi námi nabrala nových rozměrů.
Ke třetí hodině raní sestoupila dolů Tamsin.
Tehdy už jsem si uvnitř říkala: „Ještě jedna kontrakce a končím. Už tohle dál nepodstupuju.“
Prosila jsem o změnu.
„Ať přijde Tara! Chci do bazénu! Chci vodu! Chci něco jinak!“
Tamsin zavolala Taře, která za chvíli dorazila. Ihned kázala muži napustit bazén. Ten dosud odolával mým prosbám, protože jsem mu před začátkem porodu vtloukala do hlavy, že pokud bych šla do vody dřív, než se porod ustaví, může to zpomalit nebo dokonce zastavit otevírání děložního čípku.
„Jak dlouho ještě? Deset hodin?“ptal se prý Tary.
„Ale ne! Ta už se blíží do finále.“
Tara věděla své z mnoha porodů, které s ženami absolvolala. Podle mých reakcí a zvuků, co jsem vydávala, věděla velmi dobře, jak jsem daleko.
A opravdu – ještě než jsem se přemístila do bazénku, cítila jsem ve svém těle změnu. Začala jsem tlačit. Tedy lépe řečeno: moje tělo začalo tlačit. Bylo to nekontrolovatelné tak jako kýchnutí. Měla jsem potřebu vydávat jiné zvuky a zatínat zuby. Stále jsem ale nemohla uvěřit, že už bych byla tak daleko. Dosud mi totiž nepraskla plodová voda. I když jsem věděla, že se dítě může narodit v amniocentickém obalu, nečekala jsem, že by to mohl být můj případ.
Teplá voda v bazénku byla blahodárná. Moje tělo se krásně rozvolnilo a prodlevy mezi kontrakcemi se prodloužily. Mohla jsem spočinout a nabrat síly.
Tary přítomnost byla nesmírně uklidňující. Věděla jsem, že všechno tiše řídí. Porodní asistentky zavolala, až když jsem byla na konci vypuzovací fáze, a důkladně je seznámila s mým detailním porodním plánem. Nechtěla jsem žádné dirigované tlačení ani kontrolování, jak moc jsem otevřená. Žádné zásahy, pokud si o to sama vyloženě neřeknu, vyjma kontroly tepu srdce miminka.
V jednu chvíli jsem dosáhla bodu, kdy jsem potřebovala nějaké ujištění, že se opravdu něco děje. Sáhla jsem si dovnitř sama a dotkla jsem se hlavičky ještě stále v amniocentickém obalu! To byl první dotek mého dítěte… Jeden z nejsilnějších životních momentů. Věděla jsem, že tam je. Že je na cestě. Že se za chvíli setkáme. Že musím jen ještě chvíli tlačit. V tu chvíli mi už bylo jedno, jestli se natrhnu nebo mě budou muset nastříhnout. Přijala jsem i tyhle varianty.
Jonáš vplul do světa v 5:45 ráno, když jsem byla v poloze na všech čtyřech. Plodová voda praskla až při vytlačení hlavičky.
Náhle jsem si tiskla k hrudi to malé růžové tělíčko spojené s mým tělem už jen pulzující pupeční šňůrou. Pocit nesmírné úlevy a radosti i šoku z našeho shledání mimo břicho. Tařin široký rozlévající se úsměv, slzy dojetí na Tamsiiné tváři, úžas přecházející v nový druh obdivu mého muže a tiché uznání porodních asistentek. Dokázali jsme to.
Po asi 40 minutách mě z pocitu opojení lehce vyvedla připomínka jedné z asistentek, že ještě musí ven placenta. Úplně jsem zapomněla, že porod nekončí dítětem… Nedokázala jsem si představit rodit placentu se svým synem na sobě. Byl čas prvního úplného oddělení – přestřižení pupečníku, který už byl krásně bílý. Toho se ujal můj muž za pomoci porodní asistentky.
Zkoušela jsem různé polohy, ale zdálo se mi, že bez kontrakcí už není možné tlačit. Nakonec pomohlo se postavit a placenta vyšla bez námahy sama. Tara ji omyla a vyřízla z ní část vhodnou ke konzumaci. Tu jsem následujcí týden požívala v podobě příměsi v ovocných koktejlech.
S Jonáškovo hlavičkou vyšla i jedna ručka, což mi pravděpodobně způsobilo dvojité natržení (to mě moc netrápilo, protože jsem si v 17-ti letech prožila něco podobného v daleko horších podmínkách – na stěně v Rakousku – a sešívali mě až po 19 hodinách). Jelikož moje natržení bylo druhého stupně, do nemocnice jsem nemusela. V ložnici můj porodní tým vytvořil improvizovaný sál: nohy jsem měla roztažené na dvou židlích a porodní asistentka si přitáhla špalek ze zahrady, aby byla ve vhodné výšce. Zpětně mi ten obraz připadá až komický.
Na co jsem ovšem nebyla připravená, bylo bolestivé kojení (o tom je připravovaný příspěvek BOLAVÉ PŘÍBĚHY PRSOU). Nebyla jsem připravená ani na další probdělou noc za Jonáškovo soustavného pláče. Mým největším přáním v tu chvíli bylo, aby ho někdo utišil místo mě a já mohla aspoň tři dny v kuse spát (dobře tři hodiny by byly taky fajn).
Ale být matkou znamená, že nic nelze odkládat. Ani bolest, ani péči. Porodem iniciace v Ženu nekončí, ale začíná.
* s nesmírnou vděčností mému porodnímu týmu: dule Taře, mému muži Šimonovi, spřízněné duši Tamsin a Jonáškovi, který měl tu odvahu narodit se na tenhle svět právě mně!