Přívětivá podzimní noc. Průvod mých nejbližších žen se za zpěvu odebírá na zahradu.
Pomalu vytahuji placentu za pupečník ze sáčku, kde byla její nepoživatelná část zmražená uplynulé čtyři měsíce (tu poživatelnou část jsem celý týden po porodu upíjela v ovocných koktejlech*). Jak zvláštní a potřebné držet v rukou svůj vlastní orgán! Orgán, který vytvořilo mé tělo, aby živilo novou bytost. Orgán, který vylučuje všechny ty zázračné/šílené těhotenské hormony. Orgán, který poskytuje dítěti živiny a umožňuje mu dýchat. Orgán, který mu navíc poskytuje ochranu před infekcemi a zásobuje ho potřebnými protilátkami, než se narodí. Jediný orgán, které ženské tělo vytvoří k jednorázovému použití…
Pociťuju sladkobolný smutek za mrtvé, co cele splnilo svůj účel. Pokládám ji do díry v zemi s hlubokou úctou a něhou. Kolem dokola obtáčím pupečník. Na okamžik se vrací emoce, kdy nás tenhle bílý provaz tepen a žil pojil s mým dítětem. Kdy mě jiný takový pojil s mou vlastní matkou. A pak ta chvíle prvotního oddělení, zvláštní lítost i touha mít své tělo zase sama pro sebe. Bolest, děs, krása, dojetí, vyčerpání.
Pokládám ji do hlíny a s ní sebe samu jako dítě. Teď už jsem Matka. Je mnoho toho, co muselo ze mě zemřít, abych se v ní mohla proměnit. A ten proces proměny a propouštění bude už nějak pokračovat do konce života. Jiná jsem byla jako matka novorozence, jiná jsem jako matka čtyřměsíčního miminka, jiná budu jako matka batolete, předškoláka, školáka, puberťáka, dospělého mladého muže a jednou možná otce.
Do hlíny ukládám k pokojnému spánku roli trpitele. To dítě ve mně, které se opájí svou vlastní sebelítostí a hledá soucit u jiných. To dítě, které obviňuje ze svých zranění druhé. To dítě, které věří, že slzami si vyžebrá lásku, a že ve své slabosti bude více milováno, než ve své síle.
Je to poprvé, co se nesnažím jen násilně tuhle svou část sebe sama zabít a odhodit, ale pochopit, co měla v mém životě za roli a proč. Představuju si ji jako křehkou tmavě šedou lepkavou bytost, co se mě pevně drží, protože ví, že beze mě nepřežije ve své nynější podobě. Je třeba se rozloučit.
A vedle téhle křehké tmavě šedé bytosti pokládám ještě jednu – zářivou, bezchybnou, vždy silnou superženu, která vše zvládá, ovládá své emoce, ničeho se nebojí, cele naplňuje svůj životní potenciál a jde ostatním příkladem. Touha naplnit tuto představu je stejně zraňující jako přehrávání scénářů v roli trpitele.
Nabírám do dlaní od krve měkkou černou hlínu. Zasypávám toto všechno za zpěvu manter žen, které se k této příležitosti sešly. Pak pokynu, aby i ony přidaly to, co chtějí v tuto chvíli pohřbít. To, co je v nějaké fázi života vyživovalo nebo plnilo jinou důležitou funkci, ale nyní ji už neplní. Jedna po druhé pak vkládají na cárech papíru své pocity, myšlenky, vzorce chování, které jsou připraveny pohřbít.
Chytáme se za ruce. Zas je to tu: pocit hluboké sounáležitosti a překročení hranic sebe sama jako individuální bytosti. Mantry se mění na zvířecí zvuky až přejdeme do bláznivého smíchu. Energie se pohnula.
Na „hrob“ placenty nakonec pokládám velkou dlaždici. Na ní do noci září několik svíček. Budu je chodit zapalovat v různé významné dny a modlit se za poklidnou smrt trpitelky a superženy ve mně. Za poklidnou smrt všeho již nepotřebného.
(*) požívání placety může napomoct k:
-
vyrovnání poporodních hormonů
-
rychlejší zotavení po porodu
-
víc energie
-
doplnění železa
-
zmírnění poporodního krvácení
-
větší množství mléka