Víc jsem pochopila vodu své země.
K tomu je třeba mít odvahu svléknout šaty i identitu člověka.
Beze svědků vstoupit. Ponořit se. Propojit se. Poslouchat. Nechat se proměnit.
Vodo, bereš si ze mě to, co je třeba očistit. Odplavuješ přebytečné. Smýváš staré emoce, co s sebou již nechi nést. Budíš do nádhery přítomna svým chladem.
Voda z různých míst hovoří různými hlasy, disponuje různými sílami. Voda z odlišných řek nese odlišné příběhy – příběhy krajiny, živých tvorů a nás lidí.
Vzpomínky z dětství přidávají místu tajemství, které není nikde jinde možno vytvořit. Vkroč na místo popsané příběhy dětství a ono znova poví — napoví. Pocítíš kouzlo minulého srdcem dítěte. Úžas, děs, nepatrné krásy, tvorové, vůně, tělo prožívající právě teď beze studu.
Pak jsou tu místa, které nesou vzpomínky někoho jiného, blízkého natolik, že ty vzpomínky hovoří i k němu. Naučíme se tam vracet společně a pak i sami.
Nově objevená místa bez otisků vzpomínek, kam víme, že se vracet budeme.
Otava přívětivá, mělká, měkká, zlatohnědá – zlatonosná. Má první řeka.
Chytnout se za kámen na dně a nechat se unášet. Jako řasy vlnící se v jejím proudu.
A na místech, kde takový proud není, se jen posadit a putovat spolu s chmýřím topolů na hladině.
Otava kousek za soutokem s Blanicí na chvíli zachycená v kamenném kruhu.
Otava pod Zátavským mostem.
Otava u skal. A skály ty hovoří ještě zcela jiným jazykem (překonané strachy, svoboda, jinakost, vůně kamene a borovic – ale o tom jindy).
Blanice líná hnědavá bublající u Heřmanského jezu. Silná vůně vody vracející zpět v čase. Cesty s babičkou a s dědou vlakem, když ještě lístky byly z tvrdého papíru a průvodčí do nich dělal dírky kleštičkami.
Štětináč necitelně oholený o ochránce stromy, o mé památníky vzpomínek. Osika, jejíž kůra uchovávala jména mých prvních lásek. Můj nejmilejší strom, kde jsem z kolébky větví pozorovala svůj svět: diviznové údolí, údolí smrti, džungli, labutí hnízdo, jílovou sochu lva. To všechno je srovnané se zemí.
Aby listí nepadalo do vody a nebylo tolik bahna.
Míň bahna. Předvídatelné schody a dno.
Míň tajemství.
Rybník, který pro mě ztratil duši a jeho voda je jako fast food: rychlé osvěžení bez hloubky a bez přesahu. Netransformuje jako voda z řek a lesních rybníků. Jen sem jsem si vzala plavky a chtěla zůstat oddělená.
A přece toto bylo právě nejvíc ze všeho moje místo.
Do Zátavského rybníka jsem z podobného důvodu ani neměla chuť vstoupit. Jen vylézt na mohutný dub na hrázi a hledět.
Pryč jsou vrby převislé z hráze, ze kterých se dalo skákat dolů u stavidla. Pryč jsou dřevěné klády uchycené ke stavidlu.
Zůstal jen pach ryb.
Bezejmenný své kouzlo pomalu znova nabývá, jak zarůstá. Je překvapivě čistý navzdory bahnitému dnu, které hovoří mnoha malými bublinkami, když se na něj vkročí. Tak promlouvají hlubiny. Lze si tu vychutnávat bahno. Zvláštní vůně. Příchuť jehličí?
Člověk tu nikdy není sám. Patří žabám, které tu v podvečer pořádají své koncerty.
V Novém rybníce je člověk zas vždycky s rybami. Velkými rybami, které vystavují hřbety slunci v jeho mělčinách. Nejlíp je to vidět z kamene vysutého z hráze. Kousek od něj už začíná pohádkový svět přesliček a kapradí.
Skalice plná kamenů, které obkličuje, si nechává své tajemství pro sebe za hustým neprostupným porostem podél břehů. A právě tam jsou ty největší klenoty jako smrk s obnaženým kořenovým systémem porostlým mechem. Nové místo. První zakušení.
Morava modrozelená, temná, chladivá až pod kůži. U splavu před Komárovem vypráví příběhy litovelského kluka, který hrál pod zdvyhadly hoňku a věděl, pod jakými kmeny se skrývají rybky. Kluka, který se stal mým mužem a do téhle řeky teď namáčí našeho výskajícího kloučka. První zasvěcení.
Morava u prkna na skákání mezi zahrádkami, kde trénují vodáci.
Morava před splavem, kde je molo ponořené tak hluboko, že člověk má pocit, že sedí na hladině.
Morava u Chrámu Přátelství – živá, očistná až posvátná. Bobří hráze o trochu dál.
Náklo s nádechem tyrkysové a vodou tak hedvábnou, že zjemní kůži i ducha.
Tvrdkovský rybník milý, malý, ukrytý mezi stromy. Osvěží a očistí, ale víc ještě nevím. Také nové setkání.
Huntava průzračná, ledová, divoká skáče po kamenech u Rešovských vodopádů. Skály kolem mají tváře prastarých bytostí. Blízkost posvátného. Není radno sem chodit v nepokoře. Bytosti vody, lesů a hor tu ještě vládnou nad člověkem.
Huntava – řeka našeho budoucího domova. Bude nám vyprávět, až budeme žít v Rudě.
Vltavu u Cholínského břehu jsem letos nestihla. Ale stihla jsem vyslechnout její dávné příběhy uchované v paměti mojí 94-leté babičky. O kraji hluboko pod hladinou, o prababičce Marušce z Vrbového údolí a o pradědečkovi převozníkovi, který na svém voru vezl i pana prezidenta Masaryka, snad příští léto.
