Rybník jménem Bezejmenný na okraji lesa něžně sevřený stromy. Mělký, bahnitý, plný řas, žab a minula.
Usedáme společně do mechu na hrázi. Přišli jsme dnes večer na žabí koncert.
Nejdřív ticho po šumu kachních křídel.
„Slyšíš?“ šeptám.
Kuňka začala zpívat. A pak se přidává další v jiné tónině z jiné části rybníka. Do jejich duetu náhle vpadne skřehotavý skokan a hned mu odpovídá jiný. Svými silnými hlasy dramatizují celé vystoupení. Syn se směje a jeho oči září. Hlasy kuňek se míchají, už je to celý sbor.
Do toho začne kvákat i můj synek…
„Tiše,“ ponoukám ho. To už ležíme na zádech v mechotrávovém podloží a díváme se za té nevšední hudby do černajících korun stromů.
Pradávné propojení. Pocit úžasu rozechvívavící srdce.
Tohle je místo mého dětství. Jedno z těch míst, kde jsem objevovala tajemství přírody. Portál do jiného světa – a přece tak blízko světu našemu.
Dnes poprvé jsme to prožíváme spolu.
Prožito a sepsáno v červnu 2019 v Jižních Čechách. Fotografie Živa.